S chutí do toho a půl je hotovo

Ano, je to tak, čas neúprosně letí a náš pobyt se pomalu, ale jistě přehoupl do své druhé poloviny. Mám pocit jako tenkrát o každých prázdninách, když se lámal červenec a srpen, venku bylo horko, ale už ne tak opojné, voda stále osvěžující, ale koupání už trochu nuda, zmrzlina sice pořád skvělá, ale kdo se jí má ládovat každý den, před námi ještě jedno stejně velké množství prázdninových zážitků, ale už ne tak skvělých. Srpen byl (dokud ho na VŠ nevystřídalo volné září)  zkrátka trochu nemilosrdný měsíc, kdy člověk sklíčeně odpočítával poslední volné dny. Zasáhlo mě to i tady, na dovolenkový režim se velice krásně zvyká a velmi těžko se z něj vrací do plného pracovního procesu, který mě pomalu začal děsit. Na druhou stranu, to nejlepší nás tady teprve čeká, tak proč si to kazit zbytečnými nervy a neužít si vše naplno :)

Sobota 22. 8. - Vypadalo to zpočátku jako  poměrně  nenáročný válecí den - vstávání v 10, opalovačka a koupačka + návštěva místního Muzea počítačové historie. Ve finále jsem nachodila dlouhé kilometry opakovanou cestou na konec prohlídkové trasy a zpět k M., který se u každého exponátu včetně nejtitěrnějších destiček a kondenzátorů zastavil alespoň na pět minut. Ven ho museli vyhazovat už po zavíračce. Mně kromě Furbyho zůstal v paměti jeden stroj - pomocník do kuchyně někdy ze 70. let, velkej jako kráva, jehož součástí bylo krájecí prkýnko a měl v sobě databázi receptů. V ceně jste potom získali i dvouměsíční výukový kurz, kde vás naučili s kuchyňským počítačem zacházet... a číst z něj ty recepty, protože ingredience se zobrazovaly na displeji pouze v binárním kódu, no nekupte to :) PS: opravdu se prý ani jeden ten stroj překvapivě nikdy neprodal. 

Honeywell Kitchen Computer

Neděle 23. 8. - Zmákli jsme s M. 50 bazénů, což jsme zas poměrně rychle zazdili vydatným obědem. Odolejte ale, když máte chlapa, co vaří do 3 hodin ráno oxtail - božská mana! Odpoledne jsme se vydali na prohlídku nedaleké univerzity ve Stanfordu, hned jsem měla chuť tam začít studovat, jen abych mohla nosit všechno to oblečení s jejich logem a chodit fandit borcům na stadion, jehož ochozy vypadají, jako by je právě někdo vystřihl z Bradavic. Jestli ale někdo slyšel náš rozhovor o Herbertu Hooverovi, který na Stanfrodu studoval, tak už jsem stejně na černé listině a nemám šanci :(

Pondělí 24. 8. - Dvě hodinky v posilovně, brrr.

Úterý 25. 8. - 60 bazénů v podmínkách simulujících bouři na moři - prosimvás, když toho kraula nebo motýla pořádně neumíte, neohrožujte tím svoje spoluplavce, buďte ohleduplní ;) Nával endorfinů jsem potom využila k další hodině a půl v posilovně.

Středa 26. 8. - Dnešní pohyb jsem pojala jako 7km vycházku do Shoreline Amphitheatre, kde nás čekal čtyřhodinový koncert kapel Incubus, Deftones a Death From Above 1979 & The Bots. Já vyloženě fanda tvrdšího rocku a metalu už nejsem, tím jsem si prošla v pubertě, ale naživo má všechno jinou atmosféru a posedět si / zatancovat po dlouhé době pod širou oblohou v trávě s pivkem a obklopená hromadou lidí nabitých energií mi zkrátka chybělo. Abych tedy byla přesná, k pití byla pouze napodobenina piva za  nechutných 13$ a výš, které vyburcovaly M. k filozoficko-politické debatě, jíž jsme strávili pomalu celý čas vyhrazený předkapele. Na druhou stranu (a tady přestanou číst rodiče), nikdy bych si nepomyslela, jak v USA frčí lehké drogy, nejen ve frivolním San Franciscu nebo Los Angeles, i tady jsme měli hlavy permanentně v oblaku nasládlého dýmu, kam se hrabe česká mládež s údajně alarmující spotřebou.

Čtvrtek 27. 8. - Už druhý den za sebou se flákám a vrcholným výkonem pro mě byla vycházka na čumendu do města. Přiznám se, že po včerejších třech "pivech" na koncertě mám řádnou kocovinu a bolehlav, asi už stárnu. Psychicky se ale aspoň připravuju na víkendové výkony v Sekvojovém národním parku. Doufám, že budeme mít kde přespat, první rezervaci kempu nám zrušili z důvodu požárů v okolí.

Pátek 28. 8. - Posledních pár dní mi připadá, že nic nestíhám. Dlouho ponocujeme, M. tvoří do pozdních hodin vědu, já na něj většinou čekám u knížky, blogu nebo denního tisku, u nějž, a to speciálně u diskuzí, se mi pravidelně zvedá tlak, což spánku společně s těžkým horkým vzduchem nepřeje. Ráno si tak dopřávám o nějakou tu hodinku spánku navíc a nestíhám vzít bazén útokem dřív, než se vyloupne sluníčko a kolem šmejdí lidi. Dnes mě tak čeká pouze posilovna a poté balení na víkend v horách a příprava večeře pro M. a K., který razí s námi a přijede sem ze San Francisca. Prý si omylem koupil spacák do 0°F místo 0°C, tedy do nějakých -17°C, takže se mu budu naoko smát, ale jako starý zmrzlík budu v koutku duše doufat, že provedeme výměnu :)

Tomatillo

Tomatillo aka husk tomato aka grand cherry. Objevila jsem tuhle záhadnou zeleninu už během prvních nákupů za rohem u Mexičanů, kde jí mají plné přepravky. Ráda se pouštím do testování neznámých jídel, zvlášť pak právě zeleniny a ovoce, u kterých je poměrně nízké riziko, že půjde o blaf, přesto jsem s nákupem otálela, protože jsem nevěděla, co si s takovým zeleným rajčetem počít – barva nelákala k přímé konzumaci, a využití jsem si tak raději nastudovala předem.

Tomatillo má ve finále s rajčaty kromě tvaru málo společného, jedná se o druh mochyně, konkrétně mochyni mexickou. Pravděpodobně znáte mochyni židovskou, jasně oranžové lampionky, které zdobí na podzim české zahrady, a mochyni peruánskou, jež u nás zažívá boom v oblasti zdravého stravování a prodává se jak čerstvá, tak sušená nejčastěji pod názvem physalis. Popravdě nemám tušení, jak obtížně se u nás dá mexická odrůda sehnat, v běžném obchodě na ni určitě nenarazíte, avšak třeba Koko píše, že ji koupila zde. Prý jsou ale všechny druhy nenáročné na pěstování, takže se můžete směle pustit i do zahradnických pokusů :)

Jak už jsem uvedla, plody jsou světle zelené, protože se sklízí nedozrálé (plně zralé tomatillo je světle žluté a má využití jako ovoce např. do marmelád) a velikostí odpovídají menším rajčatům. Druhou variantou jsou pak fialové o něco drobnější kuličky, které jsem zatím nezkusila. Charakteristický je „lampionkový“ obal, který plod chrání a díky němu lze údajně tomatilla skladovat v chladu i několik měsíců. Před zpracováním je samozřejmě třeba jej odstranit. Chuť je výrazně kyselá, ale ne zas nějak svíravě a nepříjemně. Když narazíte na plod i s jen lehkým nádechem dožluta, dá se v pohodě jíst samotný nebo lze přidat do ovocného smoothie, jak jsem to udělala já.

Nejtypičtějším pokrmem, který se z mexické mochyně dělá, je salsa verde (doslova zelená omáčka), která vhodně doplňuje masa nebo se podává k nachos. Já ale na různé „máčalky“ (jak říká M., který se v nich naprosto vyžívá) nejsem, a tak jsem tomatilla zpracovala do jednoduché směsi na tortilly, kterou máte hotovou během chvíle. Kdo mě zná, tak ví, že se při vaření přesných postupů nedržím, dávám vše od oka a většinou nejsem ani schopná recept zopakovat na chlup stejně, natož ze sebe vymáčknout, jak jsem to vlastně dělala, takže ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, berte uvedené množství surovin s rezervou :)

                                Tortilly s kuřecím masem a tomatilly

                                        Suroviny na cca 4 porce

                                4 tortilly (já jsem použila celozrnné pšeničné)

                                500 g kuřecích prsou (nebo stehenních řízků, zkrátka co seženete)

                                4-5 kusů mochyně

                                1 cibule

                                3 stroužky česneku

                                Chilli (sušené nebo čerstvé)

                                Římský kmín mletý

                                Koriandr mletý

                                Hrst čerstvého koriandru

                                Olivový olej

                                Sůl

Cibuli nakrájíme na kostičky a lehce opečeme na olivovém oleji. Přisypeme špetku římského kmínu, mletého koriandru a chilli a necháme rozvonět. Přidáme na kostky nakrájená kuřecí prsa a nadrcený česnek (nedávám dřív, aby se nespálil a nezhořkl) a osolíme. Když je maso hotové, přihodím krátce podusit nakrájená tomatilla. Směs dáme na polovinu tortilly, kterou jsme mezitím mírně opekli na pánvičce, navršíme nasekaný koriandr a příklopíme druhou polovinou tortilly.

Hřímání v srpnu ourody dobré a hovad hynutí znamená

Nepíšu a nehlásím se se svými výsledky ke kontrole, já vím. Víte, co totiž dělám? Čtu. Po těch letech na fildě, kdy seznamy povinné četby nebraly konce, kdy literárních studií, odborných článků a učebnic bylo násobně víc než beletrie (a že ta se počítala na stovky) a kdy jsem si vypěstovala ke čtení všeho včetně novin odpor, jsem se konečně zase s chutí ke knížkám vrátila. Začalo to zjara, kdy jsem si pro odreagování po práci pořídila nenáročnou detektivku od vychvalovaného Nesba, který mě pohltil natolik, že jsem rázem „sjela“ celou sérii o Harrym Holeovi + čerstvou novinku Krev na sněhu, jíž jsem byla podarovaná k narozeninám. Jak jsem naznačila v jednom starším příspěvku, lehčí severské literatuře jsem zůstala věrná zpočátku i tady Californii. Inspirace ale rychle docházela, na knižním trhu se momentálně ještě tolik neorientuju, seznam "must read" jsem si v posledních letech ani měsících netvořila, a tak jsem se vrhla na starou dobrou klasiku - položky ze středoškolských sešitů, které ale nestuduju z povinnosti na wikipedii nebo v různých čtenářských denících, nýbrž mě opravdu zajímá, čím si dílo zasloužilo místo na stránkách čítanek. Například teď se prokousávám Alighieriho Božskou komedií a sice to trvá, ale stojí to za to. Pokud byste měli tip na dobrou literaturu nejen velkých autorů, nechte mi tady komentář, budu moc vděčná :)

Jelikož jsem se vám naposledy ozvala přesně na konci července, a tento článek tak bude shrnutím téměř celého srpna, chtěla jsem vložit do titulku nějaké trefné a vševystihující rčení. Úplně se nazadařilo, jak vidíte. Ale taky tam mohlo stát "srpen začíná, kde červenec končí", což má asi stejnou výpovědní hodnotu jako "čím dřív tím dřív", zkrátka ani pranostikáři neměli své dny. 

Nebudu se mimořádně rozepisovat den po dni, jde o dlouhou dobu a kupodivu nemám žádnou veselou historku ze sportování, která by stála za zveřejnění. Jistě už vás taky nebaví číst pořád dokola to samé, že. Shrnula bych to tak, že bazénu věnuju 2-3 dny v týdnu a posilovně 4-5 dní. Že tam něco chybí? Ano, běhat jsem v srpnu byla jenom dvakrát a od té doby hojím zraněné holeně. Po podrobné skype konzultaci s vrchním odborníkem Madvítkem, který teď běhá někde po kanadských horách, jsem dospěla k názoru, že zánět okostice opravdu není tak vyjímečná záležitost ani výmysl mojí pomatené hlavy, jak se mi snažila kdysi před lety nakukat moje lékářka, když mě vyhazovala z ordinace, a tak nechávám nohy chvíli odpočinout a podle rady "leduju a strečuju". Tenhle typ pohybu se snažím co nejvíc vynahradit pravidelnou dávkou dlouhého "orbitrakování" na lehkou až střední zátěž. Všechny trasy v Yosemitu, Trinity Mountains, Utahu nebo na Novém Zélandu už znám nazpaměť a samozřejmě mě to hrozně nebaví, už se zas těším ven :)

Sobota 1. 8. - Ode dneška máme půjčené auto, jedeme si ho vyzvednout do San Francisca, kde nabereme K., což je M. spolužák z ČVUTu, momentálně na stáži v Dropboxu. Před samotným výletem nás tam provede a pro mě to je společně s Applem už druhá velká ajťácká firma, kterou jsem v krátké době viděla. Škoda, že tomu vůbec nerozumim a nemůžu sdílet jejich nadšení :D

Jó, SF je ohledně trávy město upřímný :)

Neděle 2. + sobota 8. 8. - Objevování krás Santa Cruz. Druhý víkend jsme se museli vrátit speciálně kvůli zábavnímu parku na pláži.

Joo, pak to cvičení má k něčemu bejt

Pondělí 3. 8. - Vymáčkla jsem ze sebe 11,5 km, ale nebyla to žádná hitparáda.

Neděle 9. 8. -  Vydali jsme se zpět do San Jose dohnat "atrakce", které jsme prvně nestihli, a UF, tentokrát se nám to teda příliš nepovedlo :D Ukázalo se, že planetárium fungující pod hlavičkou egyptského muzea se totiž jako planetárium jen tváří - je sice pěkné, že film o životě hvězd namluvila Whoopi Goldberg, ale už ne to, že trvá pouhých 15 min a ještě ho nepromítají do střešní kopule, ale na stěnu v obdélníku menším, než je možno vidět na promítačce u S. v Kokoníně. Druhou skvělou zastávkou pak byla ZOO, z níž se vyklubal víceméně zábavní park pro rodiny s dětmi, kde bylo ke zhlédnutí pár zubožených zvířátek. A taky M. a M. vozící se na horské minidráze mezi capartama.

Úterý 11. 8. - Zapomněla jsem si dobít hodinky, takže se mi vypnuly u vody, celá vzdálenost je potom cca 9 km. Pro představu, jak takový moje poslední běhy vypadaly: začínám rychlejší chůzí, vše je v pořádku. Odrazím se k běhu, okamžitě při dopadu mě bodavá bolest na vnitřní straně holení ochromuje a podlamuje nohy, pajdám jako retard. Po pár desítkách metrů to nejhorší ustupuje, takže se zdá, že opravdu běžím, ale bolí to. Po 2 km už běžím a je to celkem fajn. Po 4 km už to fajn není, nohy mám jako z olova, mám pocit, že mi s každým dopadem zarostou do země a už je nezvednu. S tímhle pocitem se držím až do konce. Po zpomalení do chůze zase chvíli pajdám. 

Středa 12.8. - Podlehli jsme trendu pozorování meteorických rojů, koupili jsme spacáky (které budeme potřebovat mimo jiné na cesty po horách) a sušené hovězí a vyrazili za město do temných kopců. Parkoviště M. dostatečně nevyhovovalo, takže jsme museli poslepu hledat vhodnou vyvýšeninu. Jako právoplatná držitelka několika diplomů za největšího strašpytla z různých základkových výletů, jejichž součástí byla i stezka odvahy, jsem se namotala do spacáku od hlavy až k patě, kdyby mě náhodou chtěla sežrat nějaká z krvelačných stepních veverek, jež si kolem cesty brousily zuby. Jen tak tak, že jsem sebou takhle smotaná netřískla do jednoho (nebo více) z četných kravinců. Ze samotného kochání jsem si pak největší dojmy odnesla z dvojice nejnadšenějších Číňanů - amatérských fotografů - jaké jsem kdy viděla, a se kterými jsme sdíleli kopeček.

Všechna ta větší světla a čáry nejsou perseidy, ale letadla míříci do San Francisca

Sobota  15. + neděle 16. 8. - 40°C vedro, sucho, smrad, auta a lidi v LA. Ale stejně je úžasný :) Teď ovšem jen pár fotek, povídání bude jindy.