Holka z Jabka: Hřímání v srpnu ourody dobré a hovad hynutí znamená

Nepíšu a nehlásím se se svými výsledky ke kontrole, já vím. Víte, co totiž dělám? Čtu. Po těch letech na fildě, kdy seznamy povinné četby nebraly konce, kdy literárních studií, odborných článků a učebnic bylo násobně víc než beletrie (a že ta se počítala na stovky) a kdy jsem si vypěstovala ke čtení všeho včetně novin odpor, jsem se konečně zase s chutí ke knížkám vrátila. Začalo to zjara, kdy jsem si pro odreagování po práci pořídila nenáročnou detektivku od vychvalovaného Nesba, který mě pohltil natolik, že jsem rázem „sjela“ celou sérii o Harrym Holeovi + čerstvou novinku Krev na sněhu, jíž jsem byla podarovaná k narozeninám. Jak jsem naznačila v jednom starším příspěvku, lehčí severské literatuře jsem zůstala věrná zpočátku i tady Californii. Inspirace ale rychle docházela, na knižním trhu se momentálně ještě tolik neorientuju, seznam "must read" jsem si v posledních letech ani měsících netvořila, a tak jsem se vrhla na starou dobrou klasiku - položky ze středoškolských sešitů, které ale nestuduju z povinnosti na wikipedii nebo v různých čtenářských denících, nýbrž mě opravdu zajímá, čím si dílo zasloužilo místo na stránkách čítanek. Například teď se prokousávám Alighieriho Božskou komedií a sice to trvá, ale stojí to za to. Pokud byste měli tip na dobrou literaturu nejen velkých autorů, nechte mi tady komentář, budu moc vděčná :)

Jelikož jsem se vám naposledy ozvala přesně na konci července, a tento článek tak bude shrnutím téměř celého srpna, chtěla jsem vložit do titulku nějaké trefné a vševystihující rčení. Úplně se nazadařilo, jak vidíte. Ale taky tam mohlo stát "srpen začíná, kde červenec končí", což má asi stejnou výpovědní hodnotu jako "čím dřív tím dřív", zkrátka ani pranostikáři neměli své dny.

Nebudu se mimořádně rozepisovat den po dni, jde o dlouhou dobu a kupodivu nemám žádnou veselou historku ze sportování, která by stála za zveřejnění. Jistě už vás taky nebaví číst pořád dokola to samé, že. Shrnula bych to tak, že bazénu věnuju 2-3 dny v týdnu a posilovně 4-5 dní. Že tam něco chybí? Ano, běhat jsem v srpnu byla jenom dvakrát a od té doby hojím zraněné holeně. Po podrobné skype konzultaci s vrchním odborníkem Madvítkem, který teď běhá někde po kanadských horách, jsem dospěla k názoru, že zánět okostice opravdu není tak vyjímečná záležitost ani výmysl mojí pomatené hlavy, jak se mi snažila kdysi před lety nakukat moje lékářka, když mě vyhazovala z ordinace, a tak nechávám nohy chvíli odpočinout a podle rady "leduju a strečuju". Tenhle typ pohybu se snažím co nejvíc vynahradit pravidelnou dávkou dlouhého "orbitrakování" na lehkou až střední zátěž. Všechny trasy v Yosemitu, Trinity Mountains, Utahu nebo na Novém Zélandu už znám nazpaměť a samozřejmě mě to hrozně nebaví, už se zas těším ven :)

Sobota 1. 8. - Ode dneška máme půjčené auto, jedeme si ho vyzvednout do San Francisca, kde nabereme K., což je M. spolužák z ČVUTu, momentálně na stáži v Dropboxu. Před samotným výletem nás tam provede a pro mě to je společně s Applem už druhá velká ajťácká firma, kterou jsem v krátké době viděla. Škoda, že tomu vůbec nerozumim a nemůžu sdílet jejich nadšení :D

Jó, SF je ohledně trávy město upřímný :)

Neděle 2. + sobota 8. 8. - Objevování krás Santa Cruz. Druhý víkend jsme se museli vrátit speciálně kvůli zábavnímu parku na pláži.

Joo, pak to cvičení má k něčemu bejt

Pondělí 3. 8. - Vymáčkla jsem ze sebe 11,5 km, ale nebyla to žádná hitparáda.

Neděle 9. 8. - Vydali jsme se zpět do San Jose dohnat "atrakce", které jsme prvně nestihli, a UF, tentokrát se nám to teda příliš nepovedlo :D Ukázalo se, že planetárium fungující pod hlavičkou egyptského muzea se totiž jako planetárium jen tváří - je sice pěkné, že film o životě hvězd namluvila Whoopi Goldberg, ale už ne to, že trvá pouhých 15 min a ještě ho nepromítají do střešní kopule, ale na stěnu v obdélníku menším, než je možno vidět na promítačce u S. v Kokoníně. Druhou skvělou zastávkou pak byla ZOO, z níž se vyklubal víceméně zábavní park pro rodiny s dětmi, kde bylo ke zhlédnutí pár zubožených zvířátek. A taky M. a M. vozící se na horské minidráze mezi capartama.

Úterý 11. 8. - Zapomněla jsem si dobít hodinky, takže se mi vypnuly u vody, celá vzdálenost je potom cca 9 km. Pro představu, jak takový moje poslední běhy vypadaly: začínám rychlejší chůzí, vše je v pořádku. Odrazím se k běhu, okamžitě při dopadu mě bodavá bolest na vnitřní straně holení ochromuje a podlamuje nohy, pajdám jako retard. Po pár desítkách metrů to nejhorší ustupuje, takže se zdá, že opravdu běžím, ale bolí to. Po 2 km už běžím a je to celkem fajn. Po 4 km už to fajn není, nohy mám jako z olova, mám pocit, že mi s každým dopadem zarostou do země a už je nezvednu. S tímhle pocitem se držím až do konce. Po zpomalení do chůze zase chvíli pajdám.

Středa 12.8. - Podlehli jsme trendu pozorování meteorických rojů, koupili jsme spacáky (které budeme potřebovat mimo jiné na cesty po horách) a sušené hovězí a vyrazili za město do temných kopců. Parkoviště M. dostatečně nevyhovovalo, takže jsme museli poslepu hledat vhodnou vyvýšeninu. Jako právoplatná držitelka několika diplomů za největšího strašpytla z různých základkových výletů, jejichž součástí byla i stezka odvahy, jsem se namotala do spacáku od hlavy až k patě, kdyby mě náhodou chtěla sežrat nějaká z krvelačných stepních veverek, jež si kolem cesty brousily zuby. Jen tak tak, že jsem sebou takhle smotaná netřískla do jednoho (nebo více) z četných kravinců. Ze samotného kochání jsem si pak největší dojmy odnesla z dvojice nejnadšenějších Číňanů - amatérských fotografů - jaké jsem kdy viděla, a se kterými jsme sdíleli kopeček.