Mole

Na skladě už mám sice několik týdnů poznatky a recepty z japonských a tchajwanských obchůdků, které ve mně oživily vzpomínky na asijské výlety, ale na ty si budete muset ještě chvíli počkat, stále mě to totiž táhne do Mexika :) A proč nemapuju víc americkou kuchyni? To je nuda - cukr, karamel, cukr, čokláda, slanina, hranolky, cukr, maso, slanina, čokoláda, BBQ omáčka, karamel... eh, nějak jsem se zacyklila. Ale je to tak, zaběhnete párkrát do fastfoodu (čistě americkou normální restauraci jsem tu snad ještě nepotkala, pokud se chcete navečeřet na úrovní, jde věšinou o nějakou z evropských nebo asijských kuchyní) a za chvilku vám zaťuká na dveře kardiovaskulární choroba ruku v ruce s obezitou. Mexická večerka za rohem je navíc báječné místo - mají tam všechno, co ke svým pokusům potřebuju, ještě ke všemu za nesrovnatelně nižší cenu než ve velkých obchodech, opráším si základy španělštiny, protože angličtina se tu moc nevede, a vládne tady skvělá přátelská atmosféra. 

Do dnešního dílu jsem si vybrala jídlo pro milovníky čokolády, které si bez problému uvaříte i v Čechách a nemusíte kvůli ingrediencím ani na výlet do skrytých koutů Prahy. Mole je obecný název pro několik typů mexických omáček, dalo by se přirovnat k naší svíčkové, protože jde o tradiční pokrm rozšířený ve všech oblastech, a protože každá rodina má na něj svůj vlastní recept. Tou úplně nejtypičtější variantou je mole poblano, tmavě hnědá až červená omáčka plná chilli papriček servírovaná s drůbežím masem. 

Podle jedné z legend pokrm vznikl během koloniálního období v klášteře Santa Rosa v Pueble. Místní jeptišky se doslechly o nečekané návštěvě arcibiskupa a zpočátku se obávaly, že mu kvůli své chudobě nemají co nabídnout. Nakonec posbíraly zbytky starého chleba, koření, chilli, oříšky a trochu čokolády a zabily starého krocana a mana, nad níž si arcibiskup pomlaskával, byla na světě. Když se potom jedné z hostitelek zeptal na název jídla, odpovědela mu, že pouze udělala "mole", tedy "směs". Později se význam slova mole přenesl jen na omáčku.

Receptů na mole se dá najít opravdu spousta, podle různých regionálních úprav existuje i více než 30 ingrediencí, které lze mezi sebou volně kombinovat, takže není třeba se pevně držet toho, co najdete níže, jde spíš o inspiraci, která vzešla právě z toho, co jsem našla doma já :) Obecně se ale přísady dělí na pět základních skupin, jež by všechny měly být ve vaší omáčce zastoupeny: chilli (rozhodně nešetřit), kyselé (rajčata, tomatilla), sladké (sušené ovoce), koření a zahušťovadla (nachos, ořechy, sezam).

                                                                      Mole 

                                                                     3 rajčata

                                                                     1 pálivá paprika

                                                                     1 cibule

                                                                     3 stroužky česneku

                                                                     hořká čokoláda

                                                                     hrst nachos

                                                                     hrst ořechů (nejčatěji arašídy, já mám kešu)

                                                                     cca 3 hrnky vývaru

                                                                     chilli

                                                                     skořice

                                                                     anýz
                                                                     koriandr 

                                                                     hřebíček

                                                                     římský kmín 

Na trošce olivového oleje osmahneme cibuli a česnek, přidáme ořechy a všechno koření a opět necháme rozvonět. Obsah pánve vysypeme do mixéru společně s paprikou, rajčaty bez semínek a nachos, přilijeme vývar a důkladně rozmixujeme v hladkou omáčku. Tu přivedeme k varu v malém kastrůlku a necháme cca 20 minut pobublávat na mírném ohni. V závěru přihodíme nalámanou čokoládu a necháme rozpustit.

Z uvedeného množství nám s M. vystačila omáčka skoro na týden, takže jsem si zkusila dva různé typy pokrmů. Mexičani si prý mole dávají i při brunchi na vajíčka, ale tahle kombinace se mi už zdála poměrně divoká, takže jsem se držela při zemi. Po klasickém kuřeti s mole mě zaujala varianta zapečench enchiladas. Obecně jde o tortilly plněné masem, sýrem či zeleninou, srolované do pekáčku a zapečené v troubě, provedení s mole má potom název "enmoladas". Tentokrát jsem vyzkoušela bezmasou verzi se sýrem cotija, který je podobný strukturou i chutí známému balkánu či jadelu, jen je o něco méně slaný.

                                                                   Enmoladas 
                                                                   (ingredience na 4 velké porce)

                                                                   6 tortil
                                                                   6 špalíčků sýra
                                                                   mole
                                                                   zakysaná smetana

Špalíček sýra zarolujeme do opečené tortilly a vložíme do pekáčku. Po zaplnění celého dna bohatě přelijeme omáčkou mole a můžeme ještě posypat nastrouhaným sýrem. Necháme zapéct cca 20 minut a servírujeme se zakysanou smetanou.

Vzhledově se nejedná o žádnou slávu, ale chuťově nás to s M. velice zaujalo. Omáčka je sama o sobě dost výrazná, a čím déle leží v lednici, tím i pálivější, ale tortilly s jemným sýrem a smetanou ji lehce srazí a vytvoří báječnou kombinaci. Pomalu začínám rozumět tomu, čím to, že vedle své obliby ve fastfoodech jsou Mexičani nejtlustším národem na světě :)

Jicama

Další mexickou zeleninou, jež jsem si vzala na paškál, je kořen jménem jicama [ˈxikama]. Dalšími názvy jsou potom yam bean, mexická brambora nebo mexický tuřín (hledejte však pouze v angličtině, k nám se jicama zjevně zatím nedostala, a české prameny jsem tak nenalezla). V krámku mě zaujala, protože kořenovou zeleninu já ráda, dá se upravit na sto různých překvapivých způsobů - můžete ji použít zasyrova do smoothie, uvařit naslano jako přílohu, přidat do polévek nebo zapéct do sladkého dezertu, zkrátka vše je dovoleno.

Jicama roste v teplých oblastech, je typická právě pro Mexiko a také asijské země, patří k rostlinám fazolovitým, jedlá z ní je však jen hlíza, zbytek včetně lusků je jedovatý. Pod světle hnědou papírovou slupkou, která jde velice snadno sundat (trochu mi to připomnělo loupání ředkviček, to je moje malá úchylka), se nachází bílá křupavá dužina konzistencí připomínající jablka. Ačkoli jsem našla mnoho tipů na její konzumaci zasyrova, protože tak je údajně nejlepší a podle některých rozplývajících se je ohromná škoda, že není mezi lidmi známější, mě v této formě příliš neoslovila. Na můj vkus je chuť až příliš nevýrazná a pokapání limetkou ani balzamikem situaci nezachránilo... a kdybyste viděli, jak se tvářil M. Nicméně boj s jídlem nikdy nevzdávám napoprvé a navíc má jicama podle výsledků lékařských studií velice blahodárný vliv na naše zdraví, jelikož vedle nízkého glykemického indexu obsahuje ohromné množství vlákniny a také inulin, díky kterému působí preventivně proti rakovině tlustého střeva. No nedejte takovému zázraku druhou šanci - třeba zeleninový krém je dobrý vždycky ze všeho, tak se do něj pusťme, je to brnkačka a otázka pár minut přípravy.

                                                         Polévka z jicamy a kukuřice

                                                                       (Ingredience na 4 porce)

                                                         1 jicama

                                                         1 kukuřičný lusk

                                                         1 (sladká) brambora

                                                         šalotka

                                                         bobkový list

                                                         (uzená) paprika

                                                         cca 3 hrnky vody nebo vývaru 

                                                            = akorát na ponoření zeleniny

                                                         olivový olej

                                                         sůl

                                                         pepř

                                                         limetková šťáva

                                                         koriandr

Nakrájenou šalotku si lehce osmahneme na olivovém oleji a na chvilinku přihodíme orestovat i bobkový list a papriku - ta se však snadno pálí, takže opatrně! Přidáme na kostky nakrájenou bramboru, jicamu a oškrábanou kukuřici, zalijeme vodou (já se bez vývaru většinou obejdu, stačí dát větší prostor bylinkám a koření a bohatá chuť je na světě), posolíme, opepříme a vaříme doměkka. Na závěr polévku rozmixujeme v krém a ten podáváme pokapaný limetkovou šťávou a posypaný nasekaným koriandrem, na který jsem já bohužel zapomněla. Tralala, výborná zdravá záležitost je na světě :)

PS: Pokud byste měl někdo radu, jak oškrábat kukuřici a nezprasit při tom celou kuchyni a sebe kukuřičným škrobem, budu vám velice vděčná.

Opuncie

S opuncií neboli nopálem, přesněji s její částí, jsem se seznámila už před pár lety doma v Čechách. Ačkoli je původní domovinou tohoto kaktusu americký kontinent, dnes se pěstuje téměř po celém světě, pro nás nejblíže ve Středomoří, a tak se s jeho plody pod názvem kaktusový fík můžeme běžně setkat v každém větším stavení s lípou za plotem. Co mě zaujalo více než samotné plody, které už jsem znala, byly plné krabice stonkových částí opuncie, jež mě opět přiměly zapátrat v hlubinách všech internetů a zjistit, co si s takovou nebezpečnou rostlinou v kuchyni počít a zároveň nepřijít k úhoně.

Mezi všemi informacemi mě překvapilo, že s cíleným pěstováním opuncie začali v centrálním Mexiku již před nějakými 8000 až 9000 lety, v Evropě je pak její výskyt poprvé zaznamenán na počátku 16. století a třeba v Austrálii se jí dařílo tak náramně, že se z Mexika musel dovézt i přirozený hmyzí škůdce, aby se eliminovaly důsledky jejího přemnožení. České zahrádkáře však zklamu, u nás se rostlina pěstuje jen pro okrasné účely - dokáže sice v klidu přezimovat, ale nemá vhodné podmínky, aby dostatečně vyrostla a začala plodit. Využití potom nemá pouze jako ovoce a zelenina, ale po odtrnování slouží také jako krmivo pro dobytek, mele se z ní mouka a v neposlední řadě díky jejímu parazitovi, červci nopálovému, získáváme dnes poměrně kontroverzní červené barvivo karmín, jehož hlavním producentem je Peru.

Co se týče fíků, žádné tajemství nečekejte, konzumují se nejčastěji čerstvé a to tak, že plod rozpůlíte a vydlabete lžičkou. Dají se také použít i do ovocných koktejlů, salátu či marmelád nebo vařené jako příloha k masu a já jsem si ho pokrájela do ovesné kaše. Zkrátka obyčejné ovoce. Chutí prý připomínají hrušky (odtud anglický název cactus pear nebo prickly pear), avšak mně přijdou jen obyčejně sladké bez výraznějšího tónu, a proto je ráda přihazuji právě do smoothie, kde se spojí s dalšími chutěmi. Dámy pak jistě ocení, že jsou fíky známým tukožroutem - z jejich výtažků se vyrábí i tablety na hubnutí :) Na co si ovšem musíte dávat od začátku pozor, jsou drobné, téměř neviditelné, chloupky, jež by měly být z kusů v obchodu setřeny, ale z vlastní zkušeností vím, že se nikdy nezbavíte všech. Zacházejte proto s fíky opatrně a nejlíp po celou dobu např. přes ubrousek, jinak vám zaručuju, že si dřív ukoušete prsty, než se to nějakým záhadným způsobem do kůže vstřebá.

Stonky jsou větší legrace! Jako zelenina se používají ty nejmladší výrostky a zbavovat trnů je za vás nikdo nebude, to musíte sami, ale jde to snadno, pokud máte nůž a ne kopyto jako já. Buďte důslední a vyřízněte všechny černé tečky, i ty, ve kterých už trny nejsou, aby vás při konzumaci nečekalo nepříjemné překvapení. Nopál můžete ogrilovat podobně jako cuketu nebo lilek, já se však pustila cestou vaření. Nakrájenou na kostičky jsem opuncii povařila cca 15 minut v lehce osolené vodě a po vychladnutí ji zamíchala do zeleninového salátu. Když už jsme u těch kaktusů, použila jsem i další ryze mexické suroviny - zelenou papriku, rajče, tomatillo, ředkvičku, spoustu koriandru a na zálivku limetkovou šťávu a kapku olivového oleje. Těsně před podáváním můžete ještě přidat čerstvě pokrájené avokádo (to aby zatím nezhnědlo) a máte lehký oběd jako ze žurnálu. Muži samozřejmě přihodí flákotu nebo alespoň tortillu, aby nestrádali. Mimochodem čerstvý kaktus mi voněl jako chřest a vařený potom hodně připomínal nakládanou okurku - na ty příliš nejsem, takže pro sebe i pro vás zkusím do příště vymyslet ještě další zpracování :)

If a bear does get food, never try to take it back

Jak upozorňuje titulek a informační tabule na různých místech Národního parku Sequoia, který jsme navštívili tento víkend, pokud se medvěd dostane k Vašemu jídlu, za žádnou cenu se nepokoušejte získat ho zpět. Ano, viděli jsme medvědy, a ano, plechovku lančmítu jakožto příděl jídla na celý den jsem si hlídala přepečlivě, přesto mám pocit, že nás na cestě nakonec čekalo daleko víc nástrah než jen chlupaté krvelačné bestie.

Vím, Béďa patří do Yellowstonu, ovšem baribalové jsou stejní zlodějíčci dobrot napříč všemi národními parky USA

Dobrodružství začalo již několik dní před samotným výletem, kdy přišel mail s prostým oznámením, o zrušení rezervace v kempu. Tečka. Žádné vysvětlení. Sami jsme se následně dopátrali zjištění, že v parku zuří jeden z četných požárů, a tak je poměrně velká oblast včetně míst, která jsme chtěli navštívit, uzavřena. Já mám z ohně respekt odjakživa, už jako malá jsem nechtěla chodit spát, dokud mamka seděla v obýváku při svíčkách, ale M. se pouze zasmál a neohroženě zamluvil kempovací flek o několik kilometrů vedle. 

V pátek navečer jsem se sešli i s K. u nás v Mountain View a vyrazili pro proviant, nemělo smysl hnát se do klasické popracovní zácpy. Ta nás ale minula tak jako tak, neboť zhruba po jedné hodině plnění nákupního košíku následovala druhá hodina logistiky, kdy jsme řešili, kam všechna ta piva v malé Toyotě Yaris nacpat. Nakonec jsme objevili ještě volné místo pod podlážkou u rezervy, a mohli jsme tak v klidu vyjet na více než 450 km dlouhou cestu do dvoutisícových hor. Vše jde jako na drátkách, dopřáváme uším kvalitní hudbu a klábosíme o knížkách, dopravní situace je víc než přijatelná, všechna auta jedou stejně svižně a my řešíme, jak se asi v USA vymáhá dodržování maximální povolené rychlosti, když si jí stejně nikdo neláme hlavu a radary ani dopraváci vidět nejsou. V odpověď se nám za zády rozblikají majáčky. V poutech a s obličejem zaraženým do kapoty naštěstí nikdo neskončil, jsme poučeni, jak se chovat k americkým policistům, ale stání u přestupkového soudu řidiče (z pochopitelných důvodů rodičům nebudu prozrazovat, který z nás tří vejlupků řídil :)) nemine. V prosinci. V Los Baños - v překladu tedy doslova v "hajzlu". Mají tady ale smysl pro humor!

Po pár hodinách jsme se konečně přiblížili vysněnému cíli, podle navigace nám zbývá necelá půlhodina do kempu, kluci už se těší na pivo a já do spacáku. A ejhle! Silnici osvětluje velká blikající cedule s upozorněním, že cesta je kvůli již výše zmíněnému požáru po několika mílích uzavřená. Bereme to tedy objížďkou zhruba o dvě hodiny delší. Zpočátku jsme sice otráveni, ale široko daleko jsme sami, okolí nám zřetelně osvětluje obří měsíc, a za prvními serpentinami se nám tak skýtá nevídaný pohled na hory svítící ve tmě. Nádhera. Do kempu Stony Creek utopeného v tmavých lesích jsme dorazili kolem půl druhé ráno, všude mrtvo, překvapivě nás nikdo nevítá, a tak jsme se pustili do hledání kempovacího místa č. 14 sami. Najít ho nebylo těžké, těžší bylo uvěřit vlastním očím, protože bylo zabrané! Ještě dvakrát jsme projeli všechny zamotané cestičky kempu, abychom se přesvědčili, že je zde už jen jeden volný plac, který je ovšem rezervován někým jiným od dalšího dne. Nechala jsem kluky dohodnout se, který z nich vytáhne majitele červeného fordu za vlasy ze stanu a oznámí mu, že tady spíme my, a vydala se vypátrat toalety. Nebudu lhát, trochu mě překvapilo, že do místa nebyla zavedena elektřina, a musím si tedy svítit telefonem. Jako právoplatná držitelka diplomu za největšího strašpytla za stezku odvahy někdy ve 3. třídě jsem celá vystresovaná z tajemných zvuků pádila tmou zpátky k autu, abych se dozvěděla, že spát se nebude, protože "něco na těch rezervačních papírech na sloupcích nesedí". Bylo to písmeno "L". Ano, pár desítek minut jsme budili celý kemp Lower Stony Creek, zatímco my přeci hledáme Upper Stony Creek. V lesní temnotě jsme naprosto přehlédli menší odbočku ze silnice a sjeli do té větší na druhé straně. Nakonec ale vše dobře dopadlo a my svůj flek našli. Nestál tam červený ford.

Ráno nás budí slunce pomalu vypalující díru do stanu, pro mě rozhodně velké překvapení v tak velké nadmořské výšce. Po vydatné snídani jsem si při hledání výletních bot všimla, že mám v kosmetické taštičce vylitý kondicionér - ostatně jako při naprosto každé cestě, jak potvrdí M. s očima v sloup - ale tentokrát mi to vadit nemusí, protože v kempu stejně nejsou žádné sprchy, ba co víc, oproti spodnímu sousedovi ten náš postrádá i splachovací záchody. Zato je hlavním vybavením každého kempovacího místa skříň proti medvědům, kam jste povinni během nepřítomnosti a v noci zavírat všechno jídlo, kosmetiku a další voňavé věci, co by mohly predátory nalákat. Jojo, divočina, bejby. 

Panoramata, táto ;)

Naše první kroky míří na Sherman Trail, stezku vedoucí k nejmohutnějšímu stromu na světě, Generálu Shermanovi, M. už se ho nemohl dočkat, mluví o něm, co jsme přijeli do Kalifornie. Strom je přístupný z několika parkovišť po vybetonovaných cestičkách, a není tak divu, že se to tam hemží turisty, kteří stojí doslova frontu na fotku s ním - mimochodem na fotku, na které stejně nebude vidět nic než vy, cedule s nápisem a kousek dřeva za vámi. Musím ale říct, že ačkoli jsem s ostatními návštěvníky sdílela první pocit ve stylu  "To je on? Vždyť není zas tak velkej.", nakonec ve mně se svými 84 m na výšku, 31 m v obvodu a hlavně stářím mnoho přes 2000 let zanechal dojem. Abych ještě upřesnila trochu zmatečné anglické názvosloví, Sequoia National Park je zavádějící jméno, protože "sequoia" není sekvoj, nýbrž sekvojovec obrovský. Nejde o nejvyšší strom na světě, roste na místě, kde není tolik vody pro výživu té ohromné masy dřeva, a tak u nejstarších kusů špička časem odumře a strom už pouze mohutní. Oproti tomu sekvoj vždyzelená, anglicky "redwood", má kmen o poznání štíhlejší a dorůstá výšky přes 100 m, nejvyšší Hyperion má necelých 116 m a najdete ho v Redwood National Park také v Kalifornii.

Na další prozkoumávání parku mě naladila návštěva medvědího teenagera přímo v centru turistického ruchu, původně bych ani nedoufala, že se nám medvědy podaří zahlédnout, ale podle všeho tu opravdu nepřehání se všemi těmi upozorněními a radami, jak se správně chovat. Bohužel jsme se nestačili ani řádně pokochat a rangeři už ho hnali zpět do lesa - nejspíš ale dobře pro něj. Nastoupili jsme tedy na Congress Trail vedoucí kolem Prezidenta až k Senátu a dále k Circle Meadow. V těchto místech už jsme jen zřídka potkali turistu v žabkách, o to více se to však všude hemžilo drobnou i větší zvěří, od malých pruhovaných veverek přes sviště až po vysokou i medvědy, což je teda něco pro mě, všechno bych to nejradši pochytala a pomuchlala se s tím, kdyby se to jen trochu nechalo :) I kdyby byl ovšem problém přítulnosti vyřešen, nejspíš by nešlo o nejlepší nápad, na území USA se v parcích ještě stále vyskytuje mor, a i když je přenos na člověka vzácný (ačkoli nedávno), je radno vyhýbat se i hmyzím kousancům. Ale co myslíte, my jsme si samožřejmě repelent nevzali a M. už na sobě pozoruje všechny příznaky.

Sherman byl možná ze všech největší, ale osamocené skupiny gigantů mě fascinují čím dál víc. Nejpozoruhodnější jsou stromy zpola sežrané ohněm, které si nehledě na skutečnost rostou vesele dál. Mají totiž až 50 cm silnou kůru a jsou proti všem přírodním jevům velmi odolné. Oheň je tady vůbec kapitola sama pro sebe. Už dříve jsem slyšela o prospěšnosti požárů v různých vegetacích, ale všechno jsem samozřejmě zapomněla, a tak to tady pro mě bylo zajímavou novinkou. Vzplanutí z horka nebo po zasažení bleskem zde nejsou ničím výjimečným, v celé Kalifornii vládne opravdu velké sucho, ale co mě překvapilo, jsou řízená zapálení v místech, kde už dlouho nehořelo. Stromy vyprodukují ohromnou vrstvu spadaného listí, jehličí a šišek, která časem může narůst tak, že její vzplanutí vytvoří požár, který svými rozměry ohrozí i giganty, a kterému je třeba předcházet. Oheň vyčistí zem od nánosů, zabije malé stromky, které berou vláhu sekvojovcům, a žár otevře jejich šišky, takže semínka padají ve velkém a mají značnou šanci uchytit se v připravené půdě. Sekvojovce tak mají v oblasti jen málo konkurence. Krásná spolupráce.

The Senate

Ten samý den nás ještě čekal výstup na Hanging Rock a hlavně nedalekou Moro Rock, odkud jsme měli opravdu dechberoucí výhled do údolí i na druhou stranu na hřebeny pohoří Sierra Nevada. Až budu velká nezhýčkaná holka a budu mít pořádný koule, sbalím si uzlíček a vyrazím na 100 km dlouhý High Sierra Trail, který začíná právě v parku a vede až na nejvyšší horu Mt. Whitney, bude to nádhera. Cestou do kempu jsme objevili veřejné sprchy a i kluci uznali, že jsme z všudypřítomného prašného černého písku špinaví až za ušima, takže jsme tam zastavili. Tři minuty za dolar, neber to. Večer přišlo na řadu všechno pivo, které jsme nestihli den předtím kvůli pozdnímu příjezdu.

Moro Rock

Hanging Rock

V neděli jsme se probrali do kouřového zápachu. Že by se slunci už podařilo dostat skrz látku stanu? Nehráli si kluci se sirkama, když jsem je v noci nechala samotné u lahváčů a šla jsem si lehnout? Ne, nakonec se ukázalo, že k nám jen vítr zavál kouř z požáru, kterému jsme se chtěli vyhnout, chudák Generál Grant, užívá si to teď naplno. Po jídle jsme vyrazili na Beetle Rock a dále potom do Crescent Meadow, Log Meadow a načali jsme výše zmíněnou stezku High Sierra Trail, abychom si užili ještě nějaká ta panoramata. Na vyhlídce Eagle View jsme potkali dva odpočívající trampy ve věku našich rodičů, kteří se vraceli z vysokých hor, měli ten den v nohách už několik mil a velice je zajímalo naše vnímání USA a porovnání s ČR. Jeden z nich v Praze byl, takže taky mohl srovnávat. Škoda, že nebylo víc času, byli to zajímaví muži :)

Kouřová mlha v kempu. Btw, ten sloupek je kohoutek s vodou, abychom tam aspoň žízní neumřeli :)

Eagle View

Kolem třetí odpoledne nastal čas vyrazit domů, abychom ještě za světla stihli vysadit K. na vlak do San Francisca. I když se po cestě již nic zmíněníhodného nepřihodilo, nakonec to ještě bylo kvůli dodržování rychlosti napínavé - na nádraží jsme dojeli tři minuty před příjezdem vlaku, uf uf!

 

Rýžové závitky s hovězím masem a avokádem

Rýžové závitky mě baví! Asi nejznámější u nás jsou smažené jarní závitky s mletým masem a zeleninou, se kterými se setkáte v každém asijském bistru. Téměř vždy jsou však skrz naskrz nasáklé olejem, takže se jedná o těžkou kalorickou bombu, za kterou vám žaludek nepoděkuje. Pokud se navíc vrhnete na domácí výrobu, zjistíte (stejně jako M. před časem), že balení a smažení v obyčejném hrnci není pro začátečníka žádná legrace a většinou to dopadne tak, že máte všechnu náplň v kastrolu, olej po celé kuchyni a na talíři rýžové krustičky.

Pro mě osobně byl rýžový papír ingrediencí, se kterou jsem dosud nepracovala, ale jen se k tomu naskytl čas a příležitost, vrhla jsem se na něj ve velkém. Prvním pokusem byly pečené balíčky, které jsem našla u Lucie, a musím říct, že v drobné obměně (edamame fazole místo hrášku) a ve spojení s arašídovou omáčkou na mě udělaly ohromný dojem. Jedinou vadou na kráse byl fakt, že se mi připekly na pekáč, ačkoli jsem ho poctivě vymazala, a při odškrabování jsem je potrhala. Jelikož se často snažím vroubky co nejdřív napravit, zhruba o týden později jsem si pořídila "pečicí" papír a vrhla se na recept znovu. Ani nechtějte vědět, jak to dopadlo :)

Co mě ale naprosto uchvátilo, jsou čerstvé rýžové závitky! Plnit je můžete prakticky čímkoli, ale já jsem propadla těm, které jsem měla tu čest ochutnat ve skvělém pražském bistru Mr. Banh Mi, jež sídlí poblíž Náměstí Míru. Rozhodla jsem se je napodobit, ale posezení s J. nad plány svatebních dortů proběhlo zjara, takže jsem si z ingrediencí vybavila jen hovězí maso a avokádo, v menu potom dohledala název omáčky, ale dál jsem byla nucena improvizovat. Výsledek byl však výtečný, aspoň co mohu soudit z tváří dvou mužských strávníků - chlapi obvykle o jídle nekecaj' - a tak vám přináším recept.

                                            Rýžové závitky s hovězím masem a avokádem

                                            rýžový papír

                                            hovězí maso (já použila plec)

                                            avokádo

                                            okurka

                                            rýžové nudle

                                            koriandr

                                            sůl

                                            pepř

                                            japonská sojová omáčka (např. Kikoman)

                                            hoisin omáčka 

Nejdříve si maso pokrájíme na tenké nudličky a zprudka opečeme na pánvi. Lehce osolíme, opepříme a zakápneme sojovou omáčkou. V dalším kroku si uvaříme rýžové nudle, obvykle jim stačí 3-4 minuty. Poté si nakrájíme avokdádo a okurku a nasekáme koriandr a můžeme se vrhnout na balení. Každý list rýžového papíru si nejdříve namočím do vlažné vody a nechám ho chvíli nasáknout, aby změkl. Poté na něj (spíše níž, aby byl v horní části prostor) nakladu všechny ingredience, přehnu spodní část, následně oba boky a potom už dobalím. Je třeba papír řádně utahovat, aby se závitky nerozmotaly, vyžaduje to zručnost a všech deset prstů, protože ta mrcha klouže, ale po pár kusech už to půjde samo. I když já mám vždycky pěkné spíš první kousky a další ve spěchu flákám :) Nakonec namáčíme do omáčky hoisin mírně naředěné vodou a užíváme si božskou manu.