If a bear does get food, never try to take it back

Jak upozorňuje titulek a informační tabule na různých místech Národního parku Sequoia, který jsme navštívili tento víkend, pokud se medvěd dostane k Vašemu jídlu, za žádnou cenu se nepokoušejte získat ho zpět. Ano, viděli jsme medvědy, a ano, plechovku lančmítu jakožto příděl jídla na celý den jsem si hlídala přepečlivě, přesto mám pocit, že nás na cestě nakonec čekalo daleko víc nástrah než jen chlupaté krvelačné bestie.

Vím, Béďa patří do Yellowstonu, ovšem baribalové jsou stejní zlodějíčci dobrot napříč všemi národními parky USA

Dobrodružství začalo již několik dní před samotným výletem, kdy přišel mail s prostým oznámením, o zrušení rezervace v kempu. Tečka. Žádné vysvětlení. Sami jsme se následně dopátrali zjištění, že v parku zuří jeden z četných požárů, a tak je poměrně velká oblast včetně míst, která jsme chtěli navštívit, uzavřena. Já mám z ohně respekt odjakživa, už jako malá jsem nechtěla chodit spát, dokud mamka seděla v obýváku při svíčkách, ale M. se pouze zasmál a neohroženě zamluvil kempovací flek o několik kilometrů vedle. 

V pátek navečer jsem se sešli i s K. u nás v Mountain View a vyrazili pro proviant, nemělo smysl hnát se do klasické popracovní zácpy. Ta nás ale minula tak jako tak, neboť zhruba po jedné hodině plnění nákupního košíku následovala druhá hodina logistiky, kdy jsme řešili, kam všechna ta piva v malé Toyotě Yaris nacpat. Nakonec jsme objevili ještě volné místo pod podlážkou u rezervy, a mohli jsme tak v klidu vyjet na více než 450 km dlouhou cestu do dvoutisícových hor. Vše jde jako na drátkách, dopřáváme uším kvalitní hudbu a klábosíme o knížkách, dopravní situace je víc než přijatelná, všechna auta jedou stejně svižně a my řešíme, jak se asi v USA vymáhá dodržování maximální povolené rychlosti, když si jí stejně nikdo neláme hlavu a radary ani dopraváci vidět nejsou. V odpověď se nám za zády rozblikají majáčky. V poutech a s obličejem zaraženým do kapoty naštěstí nikdo neskončil, jsme poučeni, jak se chovat k americkým policistům, ale stání u přestupkového soudu řidiče (z pochopitelných důvodů rodičům nebudu prozrazovat, který z nás tří vejlupků řídil :)) nemine. V prosinci. V Los Baños - v překladu tedy doslova v "hajzlu". Mají tady ale smysl pro humor!

Po pár hodinách jsme se konečně přiblížili vysněnému cíli, podle navigace nám zbývá necelá půlhodina do kempu, kluci už se těší na pivo a já do spacáku. A ejhle! Silnici osvětluje velká blikající cedule s upozorněním, že cesta je kvůli již výše zmíněnému požáru po několika mílích uzavřená. Bereme to tedy objížďkou zhruba o dvě hodiny delší. Zpočátku jsme sice otráveni, ale široko daleko jsme sami, okolí nám zřetelně osvětluje obří měsíc, a za prvními serpentinami se nám tak skýtá nevídaný pohled na hory svítící ve tmě. Nádhera. Do kempu Stony Creek utopeného v tmavých lesích jsme dorazili kolem půl druhé ráno, všude mrtvo, překvapivě nás nikdo nevítá, a tak jsme se pustili do hledání kempovacího místa č. 14 sami. Najít ho nebylo těžké, těžší bylo uvěřit vlastním očím, protože bylo zabrané! Ještě dvakrát jsme projeli všechny zamotané cestičky kempu, abychom se přesvědčili, že je zde už jen jeden volný plac, který je ovšem rezervován někým jiným od dalšího dne. Nechala jsem kluky dohodnout se, který z nich vytáhne majitele červeného fordu za vlasy ze stanu a oznámí mu, že tady spíme my, a vydala se vypátrat toalety. Nebudu lhát, trochu mě překvapilo, že do místa nebyla zavedena elektřina, a musím si tedy svítit telefonem. Jako právoplatná držitelka diplomu za největšího strašpytla za stezku odvahy někdy ve 3. třídě jsem celá vystresovaná z tajemných zvuků pádila tmou zpátky k autu, abych se dozvěděla, že spát se nebude, protože "něco na těch rezervačních papírech na sloupcích nesedí". Bylo to písmeno "L". Ano, pár desítek minut jsme budili celý kemp Lower Stony Creek, zatímco my přeci hledáme Upper Stony Creek. V lesní temnotě jsme naprosto přehlédli menší odbočku ze silnice a sjeli do té větší na druhé straně. Nakonec ale vše dobře dopadlo a my svůj flek našli. Nestál tam červený ford.

Ráno nás budí slunce pomalu vypalující díru do stanu, pro mě rozhodně velké překvapení v tak velké nadmořské výšce. Po vydatné snídani jsem si při hledání výletních bot všimla, že mám v kosmetické taštičce vylitý kondicionér - ostatně jako při naprosto každé cestě, jak potvrdí M. s očima v sloup - ale tentokrát mi to vadit nemusí, protože v kempu stejně nejsou žádné sprchy, ba co víc, oproti spodnímu sousedovi ten náš postrádá i splachovací záchody. Zato je hlavním vybavením každého kempovacího místa skříň proti medvědům, kam jste povinni během nepřítomnosti a v noci zavírat všechno jídlo, kosmetiku a další voňavé věci, co by mohly predátory nalákat. Jojo, divočina, bejby. 

Panoramata, táto ;)

Naše první kroky míří na Sherman Trail, stezku vedoucí k nejmohutnějšímu stromu na světě, Generálu Shermanovi, M. už se ho nemohl dočkat, mluví o něm, co jsme přijeli do Kalifornie. Strom je přístupný z několika parkovišť po vybetonovaných cestičkách, a není tak divu, že se to tam hemží turisty, kteří stojí doslova frontu na fotku s ním - mimochodem na fotku, na které stejně nebude vidět nic než vy, cedule s nápisem a kousek dřeva za vámi. Musím ale říct, že ačkoli jsem s ostatními návštěvníky sdílela první pocit ve stylu  "To je on? Vždyť není zas tak velkej.", nakonec ve mně se svými 84 m na výšku, 31 m v obvodu a hlavně stářím mnoho přes 2000 let zanechal dojem. Abych ještě upřesnila trochu zmatečné anglické názvosloví, Sequoia National Park je zavádějící jméno, protože "sequoia" není sekvoj, nýbrž sekvojovec obrovský. Nejde o nejvyšší strom na světě, roste na místě, kde není tolik vody pro výživu té ohromné masy dřeva, a tak u nejstarších kusů špička časem odumře a strom už pouze mohutní. Oproti tomu sekvoj vždyzelená, anglicky "redwood", má kmen o poznání štíhlejší a dorůstá výšky přes 100 m, nejvyšší Hyperion má necelých 116 m a najdete ho v Redwood National Park také v Kalifornii.

Na další prozkoumávání parku mě naladila návštěva medvědího teenagera přímo v centru turistického ruchu, původně bych ani nedoufala, že se nám medvědy podaří zahlédnout, ale podle všeho tu opravdu nepřehání se všemi těmi upozorněními a radami, jak se správně chovat. Bohužel jsme se nestačili ani řádně pokochat a rangeři už ho hnali zpět do lesa - nejspíš ale dobře pro něj. Nastoupili jsme tedy na Congress Trail vedoucí kolem Prezidenta až k Senátu a dále k Circle Meadow. V těchto místech už jsme jen zřídka potkali turistu v žabkách, o to více se to však všude hemžilo drobnou i větší zvěří, od malých pruhovaných veverek přes sviště až po vysokou i medvědy, což je teda něco pro mě, všechno bych to nejradši pochytala a pomuchlala se s tím, kdyby se to jen trochu nechalo :) I kdyby byl ovšem problém přítulnosti vyřešen, nejspíš by nešlo o nejlepší nápad, na území USA se v parcích ještě stále vyskytuje mor, a i když je přenos na člověka vzácný (ačkoli nedávno), je radno vyhýbat se i hmyzím kousancům. Ale co myslíte, my jsme si samožřejmě repelent nevzali a M. už na sobě pozoruje všechny příznaky.

Sherman byl možná ze všech největší, ale osamocené skupiny gigantů mě fascinují čím dál víc. Nejpozoruhodnější jsou stromy zpola sežrané ohněm, které si nehledě na skutečnost rostou vesele dál. Mají totiž až 50 cm silnou kůru a jsou proti všem přírodním jevům velmi odolné. Oheň je tady vůbec kapitola sama pro sebe. Už dříve jsem slyšela o prospěšnosti požárů v různých vegetacích, ale všechno jsem samozřejmě zapomněla, a tak to tady pro mě bylo zajímavou novinkou. Vzplanutí z horka nebo po zasažení bleskem zde nejsou ničím výjimečným, v celé Kalifornii vládne opravdu velké sucho, ale co mě překvapilo, jsou řízená zapálení v místech, kde už dlouho nehořelo. Stromy vyprodukují ohromnou vrstvu spadaného listí, jehličí a šišek, která časem může narůst tak, že její vzplanutí vytvoří požár, který svými rozměry ohrozí i giganty, a kterému je třeba předcházet. Oheň vyčistí zem od nánosů, zabije malé stromky, které berou vláhu sekvojovcům, a žár otevře jejich šišky, takže semínka padají ve velkém a mají značnou šanci uchytit se v připravené půdě. Sekvojovce tak mají v oblasti jen málo konkurence. Krásná spolupráce.

The Senate

Ten samý den nás ještě čekal výstup na Hanging Rock a hlavně nedalekou Moro Rock, odkud jsme měli opravdu dechberoucí výhled do údolí i na druhou stranu na hřebeny pohoří Sierra Nevada. Až budu velká nezhýčkaná holka a budu mít pořádný koule, sbalím si uzlíček a vyrazím na 100 km dlouhý High Sierra Trail, který začíná právě v parku a vede až na nejvyšší horu Mt. Whitney, bude to nádhera. Cestou do kempu jsme objevili veřejné sprchy a i kluci uznali, že jsme z všudypřítomného prašného černého písku špinaví až za ušima, takže jsme tam zastavili. Tři minuty za dolar, neber to. Večer přišlo na řadu všechno pivo, které jsme nestihli den předtím kvůli pozdnímu příjezdu.

Moro Rock

Hanging Rock

V neděli jsme se probrali do kouřového zápachu. Že by se slunci už podařilo dostat skrz látku stanu? Nehráli si kluci se sirkama, když jsem je v noci nechala samotné u lahváčů a šla jsem si lehnout? Ne, nakonec se ukázalo, že k nám jen vítr zavál kouř z požáru, kterému jsme se chtěli vyhnout, chudák Generál Grant, užívá si to teď naplno. Po jídle jsme vyrazili na Beetle Rock a dále potom do Crescent Meadow, Log Meadow a načali jsme výše zmíněnou stezku High Sierra Trail, abychom si užili ještě nějaká ta panoramata. Na vyhlídce Eagle View jsme potkali dva odpočívající trampy ve věku našich rodičů, kteří se vraceli z vysokých hor, měli ten den v nohách už několik mil a velice je zajímalo naše vnímání USA a porovnání s ČR. Jeden z nich v Praze byl, takže taky mohl srovnávat. Škoda, že nebylo víc času, byli to zajímaví muži :)

Kouřová mlha v kempu. Btw, ten sloupek je kohoutek s vodou, abychom tam aspoň žízní neumřeli :)

Eagle View

Kolem třetí odpoledne nastal čas vyrazit domů, abychom ještě za světla stihli vysadit K. na vlak do San Francisca. I když se po cestě již nic zmíněníhodného nepřihodilo, nakonec to ještě bylo kvůli dodržování rychlosti napínavé - na nádraží jsme dojeli tři minuty před příjezdem vlaku, uf uf!