Týden 4. - Jak sílím

Tento týden byl sem tam extrémní a navíc teď píšu postupně po jednotlivých dnech, takže bych vás chtěla předem upozornit na poněkud nekonzistentní stylistickou stránku příspěvku, bylo ve mně občas až moc různých emocí :)

Sobota 25. 7. – Šílenej celodenní výlet. Cyklisti si prosím přestanou klepat na čelo a vezmou v úvahu, že moje dosavadní cyklomaximum byla cesta z Jablonce do Turnova a odtud vlakem zpátky, protože už jen při představě toho kopce nazpět na mě šly mdloby. K tomu připočtěte téměř rok nicnedělání, kolo za pár babek z Walmartu (prakticky na něm využívám 2-3 převodový stupně ze 7 možných, ale nefunkčních), 30°C ve stínu a tak nějak absenci právě toho stínu, zejména co se týče samotnýho výšlapu na Mission Peak. Už 15 km před domovem jsem celá kožená, v duchu pláču a mám chuť hodit kolo do příkopu. Ale dala jsem to nakonec jen s příjemně namoženýma nohama (hodnoceno v neděli) a popáleninama 3. stupně ze stran na krku. Obličej, šíji a ruce už si mažu neustále, ale člověk se má pořád co učit, že. Drobný plus si dávám taky za to, že jsem bez sebemenší úhony zvládla celej den ve svých bosobotách, který zatím využívám jen na běh, a konečně jsem se odhodlala objednat i druhej pár do terénu, protože horkej a kluzkej písek ve spojení s hladkýma podrážkama není to pravý ořechový.

Neděle 26. 7. – Dávám si voraz! Sedím u bazénu s notebookem na klíně, předstírám, že sepisuju články, spíš šmíruju okolí a protahuju u toho i namožený nohy. Dokonce i oběd dnes vaří M. :)

 

Pondělí 27. 7. - Už už to vypadalo, že se opět nikam nevyhrabu, ale nakonec jsme se s M. vydali v 8 večer trochu zaposilovat - teda než já jsem si odjela svou túru po Col de la Colombiere, tak si M. odbyl svoje a nechal mě tam napospas osudu a pánovi, co se jen těžko ovládal, aby před cizím člověkem nevyluzoval nad činkama něco jako zde tolik oblíbený "HOŠŠŠY!"

Úterý 28. 7. - Bože, já jsem krá-á-á-va... va...va! Sice v jiným kontextu než Bára Poláková, ale zato pořádná. Nevim, asi mi z toho nicnedělání měkne mozek a stává se ze mě čím dál větší blondýna. Vyrazila jsem totiž běhat - ve 12:30 v den, kdy hlásili největší vedra týdne, tedy na slunci aspoň 40°C. Podezření jsem pojala už u vchodových dveří, kdy mě zvenku zavalila vlna těžkýho horkýho vzduchu, ale nechtěla jsem bejt srab a navíc jsem si malovala, jak se na stezce schovám mezi stromy a po 3 km mě bude pro změnu ovívat větřík ze zátoky. Jó, prdlajs. Slunce bylo na vrcholu, takže stín se nekonal, a větřík se taky nějak zapomněl. U fontánky právě na 3. km jsem se celá polila vodou a vyrazila dál - M. dal přeci pár dní přede mnou 12 km, takže se nenchám zahanbit a taky pěkně přidám. No co vám budu ještě povídat, graf před sebou máte, vidíte, že jsem se opravdu vyšvihla na svoje další maximum, ale spíš jsem ho odšourala, protože voda se ze mě do 5 minut odpařila, a pot mě taky neochlazoval, paprsky ho hned sušily. Domu jsem se doplazila po třech zastávkách u "pítek" naprosto suchá a jsem ráda, že jsem z toho vyvázla nakonec jen s asfaltem přilepeným na podrážkách. Což bylo mimochodem taky moc příjemná, když je ta bota silná jen 3 mm.

Středa 29. 7. - Do konce týdne už moc legrace nečekejte, nejsem zase takovej blázen, abych šla do extrému den za dnem. Nicméně ráno v 6, než M. vyrazil do práce, jsme se zase po dlouhé době vykopali k bazénu a nasázeli tam 40 kousků. Dopoledne jsem potom strávila 2 hodiny v tělocvičně. Všechny nahrané trasy na rotopedu už jsem vyčerpala, protože obsahuje jen pár francouzských lokací, takže jsem se opět pustila po Azurovém pobřeží. Přírodě jsem ale pozornost dlouho nevěnovala, někdo mi nad hlavou pustil telku, kde zrovna běžel pořad Million Dollar Listing San Francisco o těžký dřině tří realitních makléřů, kteří se snaží trumfnout jeden druhýho, udělat z prdu kuličku, prodat cokoli komukoli za nehorázný prachy a vyšvihnout se tak na špici ve městě a širým okolí. Hele, Dynastie hadr! Taková nepříjemná a slizká intrikánka jako Justin nebyla ani Alexis. Ale třeba Roh je slaďouš, musím se na to koukat častěji :)

Fotky posilovny nemám, tak zatím bude muset stačit bazén :)

Čtvrtek 30. 7. - Dnes mi v posilce dělal společnost pán, kterej vypadal a mluvil úplně jako filmovej Alan Karlsson. Sice to na rotopedu vydržel jen 15 minut a pak se zase odšoural, ale prozměnu ho nahradil mladík, jenž měl za to, že má s Usainem Boltem společnýho něco víc než jen barvu kůže a lehce přecenil svoje schopnosti na běžícím páse. Přísahám, kdyby měl o pár centimetrů kratší ruce a už nedosáhl na tlačítka, stala jsem se tam svědkem scény, která nesmí chybět v žádný komedii s aspoň trochu sportovní tématikou.

Pátek 31. 7. - Žádná novinka - večerní posilka. Dnes oživená tanečním tréninkem a pár skoro mrtvýma dětma. To si tak přišel připitej německej páreček na obhlídku společných prostor, vzal si s sebou na pomoc svoje 4 všetečný haranty a M. mě tam s nima zase nechal samotnou. Ale ovládla jsem se a tímto se prohlašuji za mistra zenu! 

PS: Dnes mi dorazily dvoje nový bosoboty, takže hodlám přes víkend řádně testovat :)

Týden 3. - Výzva pokračuje

Ač mě mamka, tchyně i K., která sama ví, že vedení blogu není žádná jednoduchá věc, uhání, abych psala víc a častěji, nějak se k tomu nedokážu dokopat. Sice by to pro mě měla být hračka, pro jazyk mám přece cit, ale právě oborová deformace má na za vinu to, že jakkoli krátký příspěvek ze mě leze jako z chlupaté deky, protože se snažím, aby šlo o co nejmenší slovní průjem. Přijměte tedy jako mou omluvu alespoň souhrn třetího týdne výzvy:

Sobota 18. 7. – Výlet po San Jose. Už sice není kolmo ani příliš do kopce, za to je tady zhruba o deset stupňů víc než v San Franciscu, což taky náleží mezi parametry nepohodlného cestování.

 

Neděle 19. 7. – 40 bazénů a odpoledne 4 piva, takže jsme asi na nule :) Mimochodem, Staropramen je stejná břečka i tady v USA, jen násobně dražší, brr.

Pondělí 20. 7. – Vyrazili jsme s M. po práci na Steven’s Creek Trail a Bay Trail a musím říct, že se mi běželo skvěle – aspoň co se týče první třetiny trati. V té druhé už chroptím jako mopsík v sauně a tečou mi nervy, protože M. vyměnil svou starou taktiku, kdy odběhl kus napřed a vrátil se, za kličkování a obíhání přímo kolem mě a navíc radí, co a jak mám dělat, abych zrychlila. Což samozřejmě vím sama a nemít tak těžkej zadek s chutí se do toho pustím. I tak mám ale za sebou přes 9 km a zrychlení skoro o celý km/hod oproti poslednímu nejrychlejšímu běhu, takže jsem spokojená.

Úterý 21. 7. – Odhodlala jsem se a vyrazila obhlídnout naši posilovnu umístěnou ve 2. patře hlavní budovy nad recepcí. Mám štěstí, stejně jako k bazénu ani sem evidentně ráno nikdo nechodí. Najdu tady všechno, co může průměrná cvičenka potřebovat – běhací stroje, rotopedy, kladkové posilovací stroje, podložky na jógu a dvě telky. Pro chlapáky je tu samozřejmě ještě místnost plná činek a spousta zrcadel – vím, o čem píšu, strávila jsem dost večerů v posilovně silového trojboje (a Jizerského draka) na to, abych věděla, že pohled na svoje makající urostlé já často chlapy vzrušuje víc než kdejaká ženská :) … Takže nakonec trávím 50 min na moderní verzi rotopedu, kde šlapáním nejen šetřím energii pro svícení, ale můžu si i na obrazovce vychutnat cestu podél Azurového pobřeží – mnohem zábavnější verze toho, co máme doma. Přidám 40 min posilování a mířím domů.

"Odměna" po náročném cvičení. M. mě zatáhl do Pizza Hut, protože je přece samozřejmost trochu si proklepnout místní fast foody. Za sebe říkám, že je to prasárna, ze který je OK sníst dva kousky, jak jsem to taky chytře udělala. Nechávat si další dva ke středečnímu obědu už tak chytrý nebylo.

Středa 22. 7. – M. tentokrát nechávám doma a užívám si svou první letošní desítku. Ačkoli nevím, jestli užívání si je ten pravý obrat, při zpáteční cestě se o mě určitě pokoušel infarkt – tak si alespoň vysvětluju píchání u srdce a v levé ruce. Kromě toho mi bylo pořád těžko po 2 kouscích pizzy, které jsem měla k obědu a tehdy jsem se poprvé rozhodla, že se stanu vegankou. Nebojte, nevydrželo mi to.

Pohled na Steven's Creek Trail, který ještě neznáte.

Čtvrtek 23. 7. – Nohy bolí a rukama moc nemůžu hýbat po úterku, takže vyhrává regenerace v bazénu, a nakonec je z toho 40 kousků.

Pátek 24. 7. – Dnes jsem si v rychlosti projela Paříž a kousek oblasti Champagne, nakonec jsem v posilovně strávila 2 hodiny. Bohužel jsem se tentokrát musela střídat s několika dalšími cvičenkami a naháněči svalů a rozhodně to nebyla taková legrace jako u nás. I když jsem se tam letos neobjevila, začíná mi chybět naše plesnivá a vymrzlá tělocvična plná starého železa, ještě starších hanbatých obrázků a úplně nejstarších bot a kusů oblečení, které nikdy neviděly pračku a žijí vlastním životem, ale stále se ještě používají. Chybí mi i „návštěvní kniha“ plná přisprostlých vzkazů a boxovací pytel, o nějž jsme si s A. málem zlomily ruce dřív, než se vůbec někam pohnul :)

Kaše

Podle naprosto neinovativního a prozaického názvu jste jistě poznali, že tenhle článek bude o jídle. Ale ne o jen tak ledajakém, půjde o jídlo, které mě startuje do dalšího dne, o snídani. Pravidelně snídat jsem se naučila už jako malá, neodnaučila jsem se to v pubertě a zkrátka ani dnes nevylezu z domu bez kusu žvance. Trpím trochu nízkým tlakem, takže moje tělo špatně snáší, když nedostane alespoň něco malého, a i obvodní lékařka mi dovolila chodit na odběry krve ne na lačno, sestru už nebavilo mě věčně sbírat ze země. Mírná změna návyků přišla až s ranním sportováním, kdy jsem zjistila, že s plným žaludkem se běhá opravdu těžko, takže si nejdřív dám jen ovoce nebo energetickou tyčinku a to hlavní přijde až po návratu.

Co sahá moje paměť, vždycky jsme byli vajíčková rodina. Nebyl jediný víkend bez hemenexu, volských ok nebo míchaných vajíček. Sama jsem k tomu postupně přidala omelety na různé způsoby nebo (nikdy ne úplně dokonalá) ztracená vejce. K tomu kousek pečiva a spousta zeleniny, pohádka. Jen občasné prostřídání miskou müsli, abych si nepřipadala hloupě. Zkrátka jsem vajíčkový maniak a to mi už nikdo neodpáře, ale s příjezdem do USA jsem došla k závěru, že 5-7 dolarů za dvanáctimístné platíčko by zruinovalo náš rozpočet poměrně rychle, a navíc v rámci snižování váhy jsem se rozhodla tělu mírně ulehčit od živočišné stravy. 

Jelikož je jídlo mým velikým koníčkem, měla jsem už samozřejmě dávno načtené tipy a rady, jak tělo ráno zahřát a donutit orgány pracovat, najdete je dnes v každém časopise a na každém blogu. Vrhla jsem se tedy po hlavě do teplých kaší s ovocem i zeleninou, oříšky a semínky. Ovesné a rýžové kaše jsem do té  doby znala jen instantní. Chutnaly mi, ale co jsem se začala více zajímat o složení potravin "ze sáčku", přestala jsem je kupovat a dál se věnovala zdokonalování vaječných pokrmů. Tady jsem ale zjistila, že vaření vlastní snídaně je ohromná zábava, na kaši se můžu vyřádit a navíc u toho nestrávím víc času než obvykle. Stane se z nich asi můj oblíbený rituál.

Potřebovat budete následující:

• zrní (ovesné, ječné nebo jiné vločky, pohanka, špalda, atd.)
• ovoce čerstvé i sušené
• zelenina (nastrouhaná cuketa, mrkev nebo řepa jsou to pravé)
• oříšky
• semínka
• kakaové boby nebo čokoláda
• sladidlo (med nebo rostlinný sirup - javorový, agávový, datlový, atd.) 
• tzv. zahřívací koření (zázvor, skořice, kardamom, atd.)

Postup je jednoduchý, večer si vyberete "zrní", ze kterého chcete vařit - odhadem stačí bohatě 4 lžíce, a přes noc ho namočíte do vody . Pokud byste náhodou zapomněli, vločky máte uvařené rychle i bez namáčení. Ráno už jen slijete vodu, vsypete zrní do kastrolku, přidáte všechny ostatní ingredience a mícháte nad mírným plamenem do zhoustnutí. Opravdu od sporáku nikam neodcházejte, mně se hned napoprvé podařilo během chvilky zničit můj první hrnec v životě. Na závěr nezapomeňte porci ozdobit, protože se jí i očima, a co si budeme povídat, kaše obvykle nejsou to nejkrásnější, co kdy spatřilo světlo světa :)

Konkrétní recepty nebudu dávat žádné, každý ať se vyřádí sám, jak je libo, můžete mi pak i do komentářů napsat, co jste vymysleli. Přídám ale pro inspiraci pár fotek toho, co mám zatím za sebou.

Dobrou chuť!

Ovesná s kaktusovým fíkem (kamarád tukožrout) doplněná moruší, kešu a chia semínky

Ovesná s mrkví doplněná sladkým citronem, mandlemi a opět chia

Ovesná s borůvkami doplněná ještě více borůvkami, pekany a moruší

Ovesná se žlutou cuketou a mandlemi doplněná hroznovým vínem

Pohanková s řepou doplněná liči, troškou čokolády, mandlemi a chia