Ač mě mamka, tchyně i K., která sama ví, že vedení blogu
není žádná jednoduchá věc, uhání, abych psala víc a častěji, nějak se
k tomu nedokážu dokopat. Sice by to pro mě měla být hračka, pro jazyk mám
přece cit, ale právě oborová deformace má na za vinu to, že jakkoli krátký
příspěvek ze mě leze jako z chlupaté deky, protože se snažím, aby šlo o co
nejmenší slovní průjem. Přijměte tedy jako mou omluvu alespoň souhrn třetího
týdne výzvy:
Sobota 18. 7. – Výlet po San Jose. Už sice není kolmo ani
příliš do kopce, za to je tady zhruba o deset stupňů víc než v San Franciscu,
což taky náleží mezi parametry nepohodlného cestování.
Neděle 19. 7. – 40 bazénů a odpoledne 4 piva, takže jsme asi
na nule :) Mimochodem, Staropramen je stejná břečka i tady v USA, jen násobně dražší, brr.
Pondělí 20. 7. – Vyrazili jsme s M. po práci na
Steven’s Creek Trail a Bay Trail a musím říct, že se mi běželo skvěle – aspoň co
se týče první třetiny trati. V té druhé už chroptím jako mopsík v sauně a
tečou mi nervy, protože M. vyměnil svou starou taktiku, kdy odběhl kus napřed a
vrátil se, za kličkování a obíhání přímo kolem mě a navíc radí, co a jak mám
dělat, abych zrychlila. Což samozřejmě vím sama a nemít tak těžkej zadek
s chutí se do toho pustím. I tak mám ale za sebou přes 9 km a zrychlení
skoro o celý km/hod oproti poslednímu nejrychlejšímu běhu, takže jsem spokojená.
Úterý 21. 7. – Odhodlala jsem se a vyrazila obhlídnout naši
posilovnu umístěnou ve 2. patře hlavní budovy nad recepcí. Mám štěstí, stejně
jako k bazénu ani sem evidentně ráno nikdo nechodí. Najdu tady všechno, co
může průměrná cvičenka potřebovat – běhací stroje, rotopedy, kladkové
posilovací stroje, podložky na jógu a dvě telky. Pro chlapáky je tu samozřejmě
ještě místnost plná činek a spousta zrcadel – vím, o čem píšu, strávila jsem
dost večerů v posilovně silového trojboje (a Jizerského draka) na to,
abych věděla, že pohled na svoje makající urostlé já často chlapy vzrušuje víc
než kdejaká ženská :)
… Takže nakonec trávím 50 min na moderní verzi rotopedu, kde šlapáním nejen
šetřím energii pro svícení, ale můžu si i na obrazovce vychutnat cestu podél
Azurového pobřeží – mnohem zábavnější verze toho, co máme doma. Přidám 40 min
posilování a mířím domů.
 |
| "Odměna" po náročném cvičení. M. mě zatáhl do Pizza Hut, protože je přece samozřejmost trochu si proklepnout místní fast foody. Za sebe říkám, že je to prasárna, ze který je OK sníst dva kousky, jak jsem to taky chytře udělala. Nechávat si další dva ke středečnímu obědu už tak chytrý nebylo. |
Středa 22. 7. – M. tentokrát nechávám doma a užívám si svou
první letošní desítku. Ačkoli nevím, jestli užívání si je ten pravý obrat, při
zpáteční cestě se o mě určitě pokoušel infarkt – tak si alespoň vysvětluju
píchání u srdce a v levé ruce. Kromě toho mi bylo pořád těžko po 2 kouscích pizzy, které jsem měla k obědu a tehdy jsem se poprvé rozhodla, že se stanu vegankou. Nebojte, nevydrželo mi to.
 |
| Pohled na Steven's Creek Trail, který ještě neznáte. |
Čtvrtek 23. 7. – Nohy bolí a rukama moc nemůžu hýbat po
úterku, takže vyhrává regenerace v bazénu, a nakonec je
z toho 40 kousků.
Pátek 24. 7. – Dnes jsem si v rychlosti projela Paříž a
kousek oblasti Champagne, nakonec jsem v posilovně strávila 2 hodiny.
Bohužel jsem se tentokrát musela střídat s několika dalšími cvičenkami a
naháněči svalů a rozhodně to nebyla taková legrace jako u nás. I když jsem se
tam letos neobjevila, začíná mi chybět naše plesnivá a vymrzlá tělocvična plná
starého železa, ještě starších hanbatých obrázků a úplně nejstarších bot a kusů
oblečení, které nikdy neviděly pračku a žijí vlastním životem, ale stále se
ještě používají. Chybí mi i „návštěvní kniha“ plná přisprostlých vzkazů a
boxovací pytel, o nějž jsme si s A. málem zlomily ruce dřív, než se vůbec
někam pohnul :)
Žádné komentáře:
Okomentovat